Pozitivní myšlení, správné lidi kolem sebe a vůle nikdy to nevzdat je cesta k úspěchu a spokojenosti.

I ty nejtěžší období se dají překonat. Náš osobní trenér Honza Pechr se právě s jedním takovým obdobím statečně rve a proto jsme ho požádali, aby nám o své zkušenosti napsal příspěvěk do blogu.


Předně bych chtěl napsat, že jsem byl požádán, abych napsal blog. Něco co vyjde ze mě, takový můj pohled na věc v těžším období. Nikdy jsem to nedělal, proto doufám, že to nikoho nebude obtěžovat a naopak to bude někomu přínosem. Děkuji za tuhle možnost Katce a Filipovi.

 

Mám skvělý život. Nikdy jsem nedostal nic zadarmo, zároveň jsem však měl vždy vše, co potřebuju, proto aby ze mě mohl být dobrý člověk.  Měl jsem od své mamky a stále mám skvělou výchovu. Nikdy jsem do ničeho nebyl nucen, tlačen a měl jsem vždy obrovskou podporu v tom, co dělám, co chci dělat a dokázat. Jsem obrovsky vděčný a nezapomínám.  Znám cestu, kterou je potřeba ujít k cíli, která sebou nese to příjemné i nepříjemné. Utváří to určitou osobnost člověka, jeho charakter. Nosím v sobě obrovskou motivaci, odhodlání a nezlomnou vůli.

Jako spousta malých kluků jsem si přál být fotbalista. Velký fotbalista, být NĚKDO. Mám rád fotbalisty jako byli Francesco Totti, Steven Gerrard, Gennaro Gattuso, Paolo Maldini apod. Kapitáni, srdcaři, oddaní, věrní a obrovsky pracovití frajeři. Možná Vám ty jména nic neříkají, protože se o nich nikdy tolik nemluvilo, jednoduše proto, že jejich práce nebyla tolik vidět, ale byla strašně důležitá. Takový já chtěl být fotbalista. Ten, o kterém se ví, že na hřišti nechá vše, umí rozdat i přijmout a veřejnost ho vnímá jako silný charakter.

Zahrál jsem si za A mužstvo ligové Bohemky, splnil jsem si tím sen, ale věděl jsem, že ve fotbale to člověk nemá ve svých rukách, respektive nohách. Je tam spousta okolností, které prostě člověk nemá šanci ovlivnit a to se mi nelíbí. Rozhodl jsem se, že chci mít svojí budoucnost ve svých rukou, být závislý jen na sobě. Na konci maturitního ročníku jsem se rozhodl, že chci studovat Vysokou školu a trénovat. Postupem času jsem opravdu vše tak učinil a neskutečně mě to chytlo, takovým způsobem, že jeden z mých největších snů je stát se naprostou špičkou u nás v oblasti silově-kondičního tréninku podporující výkon a zdraví. Velký cíl a dlouhá cesta, já vím.  Za tu dobu jsem už ušel určitý kus cesty, kdy i komunikace s ligovými fotbalovými kluby ohledně práce kondičního trenéra mě utvrzují v tom, že to je správná cesta.  Miluju trénování, miluju studium vejšky a k tomu hraju fotbal na nižší úrovni, který mě strašně baví.

Teď vlastně úplně ne….

Znáte to, něco se daří, jde to správným směrem a následně se to jednoduše pokazí. U mě se to pokazilo tak, že mi protihráč na zápase ve sportu, který chci dělat jen pro radost a odreagování k věcem, které jsou pro mne prioritou, zlomil kotník a přetrhal vazy. Úplně vyvrácený, borci na hřišti odvraceli hlavy, protože se na to nemohli dívat. První co mě napadlo, byla práce a škola. Co budu dělat, živím se sportem vlastně a studuji sportovní školu. Stalo se to navíc v době, kdy jsem musel bojovat o to, abych se dostal do třetího ročníku. Asi chápete, že pro hlavu to není nic jednoduchého. Hrozný šok a strach co bude, tímto bych chtěl poděkovat i naší věrné dlouholeté člence Monče Vrokotové, která mě přijímala v nemocnici před následnou operací a dokázala uklidnit. V těchto situacích nemá člověk moc co na výběr, jedna z možností je, že to přijme tak jak to je, postaví se tomu čelem a s určitým hendikepem jde dál. Dny po operaci byly strašný, bolesti, spánek nula a do toho se učit na zkoušky, proto abych mohl studovat dál. Žádný med, ale bral jsem to jako zkoušku odolnosti- takový morální očistec. Tohle mi pomáhá hrozně takové přemýšlení.

Je to jako, když mi učitel neuznal zápočet tehdy z běhu na 800m. Limit 2:25,00, můj čas 2:25, 01 na ručním měření. Neřekl jsem ani slovo, vzal jsem to jak to je a příště to přišel zaběhnout znova- 2:24,6. Co bych z toho měl, kdybych si to snažil vybrečet, takhle jsem přišel a ukázal učiteli co jsem zač.  Takhle se snažím věci brát, nebrečet nad nimi, zkousnout to a jít dál. Týden od toho momentu, mi zavolal borec, co mi ten kotník takhle rozsekal a zadělal na spousty problémů. Klepal se mu hlas, že se omlouvá, že to nechtěl, že mu z toho je zle. V pohodě, já chápu, že to nechtěl, beru to a nezlobím se na něj. Až ho příště uvidím, určitě se v klidu pobavíme a zasmějeme.  Já taky přepálil několik frajerů, který to bolelo, i když jsem jim nikdy neublížil. Umím rozdat i přijmout, tohle mi přijde fér.   

Během léčení jsem se snažil chodit pracovat, jezdil jsem do školy a chodil na prestižní vzdělávací kurzy. Sen je sen a motivace obrovská, ať se děje co se děje. Držel jsem si dobrou stravu, nedotkl se alkoholu, cigarety jdou úplně mimo mě, byl jsem přesvědčený, že dělám vše proto, abych byl brzy ready. Po 5 týdnech kontrola naprosto v pořádku, kost pěkně srostlá, vazy pevný, teď už jen počkat na další operaci, aby mi vyndali ten šroub, co drží fibulu s tibíí dohromady a značně omezuje dorsiflexi kotníku. Jednoduše řečeno s tím kotníkem nejde skoro hýbat, ať se člověk snaží, jak se snaží. V téhle době jsem už měl mít šroub venku, normálně chodit a rehabilitovat. Připravit se k návratu.

Problém je, že mám trombózu, určitým způsobem ucpané žíly a tepny na dolní končetině. I přes 5 týdenní léčbu prášky a injekcemi na ředění krve. Teď vím, že já vše dělal správně, nic jsem nepodcenil a dal tomu vše, co jsem mohl. Jenže osud si to představuje jinak. První reakce opět hrozný šok, protože takhle do Vás tou kudlou doktoři nedloubnou. Pro mě to znamená, že do ledna musím počkat na náhradní termín vyndání šroubu, abych mohl normálně hýbat s kotníkem. Další zkouška odolnosti. Jak jsem psal, můžete být hlavou nastavení sebelíp, pokud ale nemáte kolem sebe kvalitu v podobě skvělých lidí, kteří tu jsou pro Vás a prožijí to s Vámi a pomůžou Vám, ať jde o cokoliv, tak je to potom mnohokrát těžší.

Myslete prosím na to, kým jste obklopeni, protože je to ohromně důležité a v těžkých časech to oceníte. Zároveň je důležitý mít pozitivní vliv i na své okolí, protože často můžete pomoci lidem už jen tím, že je nasměrujete na dobrou cestu.

Jezte dobré jídlo, starejte se o tělesnou a psychickou stránku svojí a nejbližších, mějte cíle, sny, milujte cestu, která k ním vede. Mějte skvělé přátele, mějte radost ze života, pozitivní mysl a silnou vůli.


Honza Pechr je osobní trenér a instruktor lekcí v klubu Fit Effect, specializuje se na silové, kondiční a zdravotní cvičení.
Děkujeme Honzo a drž se, společně to zvládnem!